EN CZ DE PL HU SK

Od čtyř tranzistorů ke čtyřem bilionům: Jak čipy narazily na hranice fyziky a jak je obcházejí

Od čtyř tranzistorů ke čtyřem bilionům Jak čipy narazily na hranice fyziky a jak je obcházejí

V roce 1961 stál integrovaný obvod se čtyřmi tranzistory padesát dolarů a ekonomicky se vyplatil jen málokomu. Na dnešních čipech mohou být stovky miliard tranzistorů, ve výjimečných případech dokonce čtyři biliony. Tloušťku některých vrstev přitom výrobci počítají na atomy. Kolik důvtipu, peněz a fyziky za tímto vývojem stojí, ukázal profesor Jiří Jakovenko v přednášce Vývoj čipů na hranici možností: Evoluce, současnost a budoucnost IO. Přednesl ji v rámci cyklu Fyzikální čtvrtky na FEL ČVUT.

Začátky integrace

Koncept prvního planárního integrovaného obvodu navrhl na přelomu 50. a 60. let Robert Noyce ve firmě Fairchild Semiconductor. Jednotlivé oblasti tranzistorů vznikaly litograficky, tedy postupem, který se v principu používá dodnes. První komerční integrovaný obvod uvedl Fairchild na trh v roce 1961. Měl čtyři tranzistory a pět rezistorů a stál zhruba 50 dolarů, což byla tehdy nemalá částka. Stejné zapojení z diskrétních součástek vycházelo řádově levněji, takže integrace zpočátku komerčně příliš smysl nedávala. Firmy ale počítaly s tím, že jakmile se na křemíkovou desku vejde více tranzistorů, cena za funkci rychle klesne.

Brzy poté se objevilo první logické hradlo typu ECL a v roce 1962 první integrované tranzistory MOSFET, na kterých dnes stojí naprostá většina čipů. Jejich kanál měřil přibližně 50 mikrometrů, tedy 50 000 nanometrů.

Od samého začátku se integrace vyplatila u operačního zesilovače. Jeho jádrem je diferenční pár, tedy dvojice tranzistorů s co nejshodnějšími vlastnostmi. Té lze dosáhnout jen tehdy, když oba tranzistory vzniknou vedle sebe na jednom čipu, protože najít dva samostatné tranzistory se shodnými vlastnostmi je velmi obtížné. Levný operační zesilovač dal inženýrům univerzální nástroj, kterým mohli analogově sčítat, odčítat, násobit, integrovat i derivovat. Zpracování signálu tím udělalo velký skok.

Od kalkulačky k mikroprocesoru

Digitální technika vycházela z počítače ENIAC. Šlo o první elektronický počítač s téměř 18 000 elektronkami, který zabíral celou místnost. Asi o deset let později, po nástupu integrovaných obvodů, už existovaly paměťové čipy s kapacitou jednoho kilobitu a přibližně tisícem součástek. Ve stejné době vznikla paměť EPROM, předchůdkyně dnešních flash pamětí. Má plovoucí hradlo, do něhož lze uložit elektrický náboj, který tam zůstane i po odpojení napájení.

V roce 1971 přišel Intel, který tehdy vyráběl čipy pro kalkulačky, s nápadem nenavrhovat pro každou kalkulačku samostatný obvod. Místo toho vzal architekturu počítače a umístil procesor na jediný čip. Tak vznikl čtyřbitový Intel 4004 s přibližně 2 300 tranzistory a taktem 108 kHz (jako maximum se často uvádí 740 kHz). O tři roky později následoval Intel 8080, první skutečně masově úspěšný mikroprocesor se zhruba 6 000 tranzistory a taktem 2 MHz. Starší čtenáři si ho pamatují i proto, že se pašoval do Československa a Tesla vyráběla jeho obdobu MHB8080A.

Další vývoj už byl rychlý. Šestnáctibitové procesory se objevily na konci 70. let, 32bitové v polovině 80. let a počet tranzistorů se přiblížil statisícům. Pentium 4 z let 2004 a 2005 mělo 125 milionů tranzistorů. Dnešní nejsložitější čipy pro umělou inteligenci se blíží 170 miliardám.

Existují i mnohem extrémnější případy. Procesor Cerebras WSE-3 pro výpočty umělé inteligence obsahuje přibližně čtyři biliony tranzistorů. Běžné procesory se vyrábějí po desítkách až stovkách na jedné křemíkové desce a pak se od sebe oddělují. WSE-3 naproti tomu zabírá téměř celou desku o průměru 300 milimetrů. Jde o takzvaný wafer-scale procesor s plochou přibližně 46 000 mm². Tak velký čip tvoří samostatnou technologickou kategorii a s běžnými procesory jej nelze přímo srovnávat. Přesto názorně ukazuje, kam se integrace posunula: od čtyř tranzistorů v roce 1961 ke čtyřem bilionům na jediném kusu křemíku.

Moorův zákon a jeho cena

Celý vývoj shrnuje Moorův zákon. Gordon Moore, pozdější spoluzakladatel Intelu, si v roce 1965 všiml, že se hustota integrace pravidelně zdvojnásobuje. Původně odhadoval, že se tak děje každý rok, v roce 1975 interval upravil na dva roky. Nejde o fyzikální zákon, ale o pozorování, za kterým stojí ekonomika, inovace a hlad trhu po výkonu. Pozoruhodné je, že platí už šest desetiletí.

Menší tranzistory přitom neznamenají jen jejich vyšší počet. Menší tranzistor také spíná rychleji a spotřebuje méně energie. Proto má základní deska dnešního počítače zhruba stejné rozměry i ztrátový výkon jako deska s procesorem 486. Telefon zase napájí podobně velká baterie jako před patnácti lety, ačkoli jeho výkon je o několik řádů vyšší.

Dlouho stačilo jednoduché pravidlo známé jako Dennardovo škálování, podle kterého se zachovává konstantní intenzita elektrického pole. Všechny rozměry tranzistoru se zmenšily, napětí se úměrně snížilo, koncentrace příměsí rostla a tranzistor dál fungoval. Kolem roku 2000 však tento recept přestal stačit.

Když fyzika řekne dost

Prvním problémem bylo hradlové dielektrikum. Vrstva oxidu křemičitého pod hradlem se ztenčila zhruba na jeden nanometr, tedy na čtyři až pět atomových vrstev, a elektrony jí začaly kvantově tunelovat. Svodové proudy rostly a vrstvu už nebylo možné dál ztenčovat. Po deseti až patnácti letech výzkumu přinesly řešení materiály s vyšší permitivitou, například oxid hafničitý. Umožňují fyzicky silnější vrstvu se stejnými elektrickými vlastnostmi. Zároveň se polykrystalický křemík v hradle nahradil kovem. Tuto kombinaci zavedl do sériové výroby Intel v roce 2007 u 45nm procesu.

O něco dříve, přibližně u 90nm procesů, se začal křemík v tranzistorech záměrně mechanicky napínat. Deformovaná krystalová mřížka totiž zvyšuje pohyblivost nosičů náboje. U jednoho typu tranzistorů se kanál natahuje, u druhého stlačuje.

Druhým problémem je propojení. Spolu s tranzistory se musí zmenšovat i kovové spoje mezi nimi. Tenčí vodič ale má vyšší odpor, zahřívá se a zpomaluje signál. Tranzistory tedy s každou generací zrychlovaly, ale zpoždění na spojích se zvyšovalo. I proto se kolem roku 2004 zastavil růst taktovací frekvence na několika gigahertzech. Procesor se ztrátovým výkonem kolem sta wattů na čtvereční centimetr lze ještě uchladit, při tisících wattů by to už nešlo.

Jakmile se planární tranzistory zmenšily na délku kanálu kolem 30 nanometrů, přestaly fungovat i všechny dosavadní triky. Intel proto u 22nm procesu nasadil tranzistor FinFET. Jeho kanál tvoří tenká křemíková ploutev, kterou hradlo obklopuje ze tří stran. Tato architektura vydržela až do procesů označovaných 5 a 3 nm. Dnes ji nahrazuje koncepce gate-all-around, u níž hradlo obepíná kanál ze všech stran. Kanál tvoří několik nad sebou ležících křemíkových plátků, které jsou široké zhruba 20 nm a od sebe vzdálené jen 6 až 8 nm. Samsung tyto tranzistory používá od 3nm procesu a TSMC od procesu N2.

Světlo, které v přírodě nenajdete

O tom, zda se struktura dá vůbec vyrobit, rozhoduje litografie. Pro hromadnou výrobu se stále používá jen optická litografie, protože elektronová ani rentgenová nejsou dostatečně produktivní. Rozlišení omezuje difrakce a závisí na vlnové délce světla a na numerické apertuře optiky. Celé roky se svítilo ultrafialovým laserem o vlnové délce 193 nm a výrobci museli doslova kouzlit. Tvary na maskách upravovali tak, aby po difrakci vznikl požadovaný obrazec, a v některých částech masky obraceli fázi světla. Prostor mezi objektivem a deskou plnili ultračistou vodou a jednu vrstvu rozdělovali do několika expozic. Takto se dostali až k procesům v rozmezí 10 nm.

Pak přišla extrémní ultrafialová litografie s vlnovou délkou 13,5 nm. Zdrojem světla jsou mikroskopické kapky cínu, které stroj vystřeluje rychlostí padesáti tisíc za sekundu. Každou kapku nejprve zasáhne slabší laserový puls, který ji zploští, a potom hlavní puls, který z ní vytvoří plazmu o teplotě kolem dvou set tisíc kelvinů. Takové záření pohltí téměř každá látka včetně skla, a proto ho vede soustava speciálních zrcadel. Stroje pro sériovou výrobu dodává jediná firma na světě, nizozemská ASML. Její nejnovější generace s vysokou numerickou aperturou stojí kolem 400 milionů dolarů za kus.

Co přijde dál

Výrobci už procesy neoznačují v nanometrech, ale v angströmech. Označení moderních výrobních uzlů přitom přímo neudává délku kanálu ani žádný jiný konkrétní rozměr tranzistoru. Ve hře je trojrozměrná integrace v podobě takzvaných CFET, kdy se tranzistory typu N a P postaví přímo na sebe. V laboratoři to zvládají belgický imec, IBM i Intel a sériová výroba se očekává zhruba kolem roku 2030. Ve vzdálenější budoucnosti mohou přijít vertikální tranzistory, jejichž kanál bude orientovaný kolmo k povrchu desky.

Zdroj: press.news

Zdroj: RESELLER CHANNEL NETWORK NEWS

Napsat komentář